Přeskočit na obsah

Antarktický smluvní systém

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Výzkumné stanice a teritoria na Antarktidě (2002)
Vlajka Antarktického smluvního systému

Antarktický smluvní systém (anglicky ATS – Antarctic Treaty System) je komplex opatření regulující vztahy mezi jednotlivými státy v oblasti Antarktidy. Pro účely ATS je Antarktida definována jako území jižně od 60. rovnoběžky včetně plovoucích ledovců.

Smlouvy v současnosti uznává celkem 48 zemí. Antarktida je podle nich považována za nadnárodní území určené pouze pro vědecké účely. Vyloučeny jsou jakékoli zábory území pro konkrétní stát a také vojenské aktivity.

Smlouvy o Antarktidě

[editovat | editovat zdroj]

Smlouva o Antarktidě

[editovat | editovat zdroj]

Základem Antarktického smluvního systému se stala Smlouva o Antarktidě, která byla uzavřena 1. prosince 1959 ve Washingtonu a vstoupila v platnost 23. června 1961.[1] Signovalo ji původně 12 zemí, které měly na Antarktidě alespoň jednu stanici s personálem v průběhu celého roku, další státy se přidaly později.[1] Byla první smlouvou během studené války, která omezovala vojenskou moc. Smlouvě podléhá veškerá pevná zem jižně od 60. rovnoběžky včetně plovoucích šelfových ledovců.

Dohoda byla uzavřena u příležitosti Mezinárodního geofyzikálního roku (1957–1958), kdy došlo k dříve nebývalé mezinárodní vědecké spolupráci. Ta se vztahovala také na oblast Antarktidy, kde bylo vystavěno množství polárních stanic. Spolupráce vědců z různých států vyústila v uzavření mezinárodní smlouvy.

Smlouvu původně podepsalo 12 států, jejichž expedice v roce 1959 v Antarktidě aktivně pracovaly – Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, Nový Zéland, Norsko, JAR, Sovětský svaz, Spojené království, Spojené státy.[1]

Dalších 38 zemí se ke smlouvě připojilo později, přičemž některé získaly poradní právo (hlasovací právo) v případných společných rozhodováních, a tedy významnější postavení. Díky výzkumné činnosti na Mendelově polární stanici patří Česko od 1. dubna 2014 mezi státy s hlasovacím právem.[1][2] Do té doby bylo Česko jediným státem, který měl samostatnou stanici, ale neměl status poradní strany.[3] Smlouvu o Antarktidě může v budoucnu podepsat jakýkoliv další člen OSN.

Nejdůležitějšími body smlouvy jsou mírová vědecká spolupráce, zákaz vojenského využití a pozastavení všech nároků na suverenitu nad jakoukoliv částí Antarktidy. (Na současných mapách jsou nadále vyznačovány územní nároky jednotlivých zemí, které byly vzneseny před rokem 1959, protože nebyly zrušeny, jen pozastaveny; jiný význam než informativní však v současnosti nemají.)

Pamětní deska k 60. výročí podpisu Smlouvy o Antarktidě umístěná na budově Právnické fakulty UP v Olomouci

Obsah smlouvy o Antarktidě

[editovat | editovat zdroj]
  • Preambule – Antarktida má sloužit výhradně mírovým účelům a nemá být dějištěm ani předmětem mezinárodních sporů
  • Článek 1 – Antarktida bude sloužit pouze mírovým účelům, jakékoliv vojenské využití je zakázáno (vojenský personál či zařízení je ovšem možné využít pro mírové účely)
  • Článek 2 – v Antarktidě bude pokračovat svobodný vědecký výzkum a spolupráce
  • Článek 3 – smluvní strany si budou vyměňovat vědecký personál, údaje a výsledky vědeckých pozorování a informace o plánech vědeckých prací
  • Článek 4 – dosavadní vznášené nároky všech států na územní svrchovanost v jakékoliv části Antarktidy jsou zmrazeny po dobu platnosti této smlouvy
  • Článek 5 – jsou zakázány jaderné výbuchy i zneškodňování radioaktivního odpadového materiálu v Antarktidě
  • Článek 6 – smlouvě podléhá území na jih od 60. rovnoběžky jižní šířky včetně plovoucích ledovců (nikoliv volné moře)
  • Článek 7 – smluvní strany mají právo jmenovat pozorovatele pro jakoukoli inspekci a tento pozorovatel má v kteroukoli dobu volný přístup do všech oblastí Antarktidy (včetně všech stanic, lodí a letadel na základnách); každá smluvní strana musí ostatní informovat o všech výpravách do Antarktidy, o všech stanicích a o každém vojenském personálu či vybavení
  • Článek 8 – všichni pozorovatelé i vědecký personál podléhají jurisdikci svého státu
  • Článek 9 – zástupci smluvních stran se budou scházet na pravidelných konferencích, kde budou diskutovat o všech problémech, které se týkají Antarktidy
  • Článek 10 – všechny smluvní strany zajistí, aby v Antarktidě nebyla prováděna žádná činnost odporující této smlouvě
  • Článek 11 – jakékoliv spory se budou řešit mírovými prostředky, jednáním a šetřením; pokud nedojde k dohodě, bude spor řešit mezinárodní soud
  • Článek 12 – smlouva může být kdykoliv změněna nebo doplněna, pokud budou souhlasit všechny smluvní strany; po uplynutí 30 let od započetí platnosti smlouvy je k její změně nutný souhlas pouhé většiny smluvních stran
  • Článek 13 – smlouvu může v budoucnu podepsat jakýkoliv stát OSN nebo jakýkoliv jiný stát, pokud souhlasí všechny smluvní strany
  • Článek 14 – smlouva bude uložena v archivu vlády Spojených států amerických

Dodatkové smlouvy

[editovat | editovat zdroj]

Ke smlouvě o Antarktidě se druží asi 200 dalších doporučení a opatření včetně:

Členské státy

[editovat | editovat zdroj]
     signatář, konzultativní status, územní nároky
     signatář, konzultativní status, možné územní nároky
     signatář, konzultativní status
     signatář, pozorovatel
     není signatář
Stát Původní signatář Hlasovací právo Pozorovatel
ArgentinaArgentina Argentina 23. června 1961
AustrálieAustrálie Austrálie 23. června 1961
BelgieBelgie Belgie 26. června 1960
BěloruskoBělorusko Bělorusko 27. prosince 2006
BrazílieBrazílie Brazílie 12. září 1983 16. května 1975
BulharskoBulharsko Bulharsko 25. května 1998 11. září 1978
ČeskoČesko Česko (dříve jako ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo) 1. dubna 2014 14. června 1962
ČínaČína Čína 7. října 1985 8. června 1983
DánskoDánsko Dánsko 20. května 1965
EkvádorEkvádor Ekvádor 19. listopadu 1990 15. září 1987
EstonskoEstonsko Estonsko 17. května 2001
FinskoFinsko Finsko 9. října 1989 15. května 1984
FrancieFrancie Francie 16. září 1960
GuatemalaGuatemala Guatemala 31. července 1991
ChileChile Chile 23. června 1961
IndieIndie Indie 12. září 1983 19. srpna 1983
ItálieItálie Itálie 5. října 1987 18. března 1981
JaponskoJaponsko Japonsko 4. srpna 1960
Jižní AfrikaJižní Afrika Jižní Afrika 21. června 1960
Jižní KoreaJižní Korea Jižní Korea 9. října 1989 28. listopadu 1986
KanadaKanada Kanada 4. května 1988
KolumbieKolumbie Kolumbie 31. ledna 1989
KubaKuba Kuba 16. srpna 1984
MaďarskoMaďarsko Maďarsko 27. ledna 1984
MonakoMonako Monako 30. května 2008
NěmeckoNěmecko Německo
Východní NěmeckoVýchodní Německo Východní Německo 		3. března 1981
5. října 1987 		5. února 1979
19. listopadu 1974
Nizozemsko Nizozemsko 19. listopadu 1990 30. března 1967
NorskoNorsko Norsko 24. srpna 1960
Nový ZélandNový Zéland Nový Zéland 1. listopadu 1960
Papua Nová Guinea Papua Nová Guinea 16. března 1981
PeruPeru Peru 9. října 1989 10, května 1981
PolskoPolsko Polsko 29. července 1977 8. června 1961
PortugalskoPortugalsko Portugalsko 29. ledna 2010
RakouskoRakousko Rakousko 25. srpna 1987
RumunskoRumunsko Rumunsko 15. září 1971
RuskoRusko Rusko (dříve jako Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz) 2. října 1960
ŘeckoŘecko Řecko 8. ledna 1987
Severní KoreaSeverní Korea Severní Korea 21. ledna 1987
SlovenskoSlovensko Slovensko (dříve jako ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo) 14. června 1962
USA Spojené státy americké 18. srpna 1960
ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko 21. září 1988 31. března 1982
ŠvédskoŠvédsko Švédsko 21. září 1988 24. března 1984
ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko 15. října 1990
TureckoTurecko Turecko 25. ledna 1996
UkrajinaUkrajina Ukrajina 27. května 2004 28. října 1992
UruguayUruguay Uruguay 7. října 1985 11. ledna 1980
Spojené království Spojené království 31. května 1960
VenezuelaVenezuela Venezuela 24. května 1999

Konference států Antarktické smlouvy

[editovat | editovat zdroj]

Každý rok se koná Konference států Antarktické smlouvy (ATCM – Antarctic Treaty Consultative Meeting). Do roku 1994 setkání probíhalo jednou za dva roky. Ze 46 signatářů smlouvy má pouhých 29 členů možnost rozhodovat a hlasovat, nicméně i zbylí zástupci států se mohou setkání zúčastnit. Mezi 29 států, které mají hlasovací právo, patří původních 12 členů, kteří podepsali Antarktickou smlouvu, a dalších 17 zemí, které prokázaly zájem o Antarktidu prováděním významné vědecké činnosti v této oblasti (zejména výstavba polárních stanic a vysílání expedic).

Konferenci pořádá vždy jedna ze zemí s hlasovacím právem (střídají se v abecedním pořadí podle anglického názvu). Během 14 dní jednotlivé členské státy diskutují o všech záležitostech týkajících se Antarktidy, ať už se jedná o problémy právnické, vědecké, či ekologické.

Konference se účastní také další mezinárodní organizace, které se Antarktidou a ekologií zabývají, např. Vědecký výbor pro výzkum Antarktidy (SCAR – Scientific Committee on Antarctic Research), Komise pro ochranu životního prostředí (CEP – Committee for Environmental Protection), Mezinárodní sdružení antarktických cestovních kanceláří (IAATO – International Association of Antarctic Tour Operators), Rada vedoucích národních antarktických programů (COMNAP – Council of Managers of National Antarctic Programmes), Komise pro zachování živých mořských zdrojů Antarktidy (CCAMLR – Commission for the Conservation of Antarctic Marine Living Resources), Mezinárodní hydrografická organizace (IHO – International Hydrographic Organisation) či Stálý výbor pro logistiku a operace v Antarktidě (SCALOP – Standing Committee on Antarctic Logistics and Operations).

Dosavadní konference států Antarktické smlouvy:[4]

  1. Canberra, Austrálie (10. 7. 1961 – 24. 7. 1961)
  2. Buenos Aires, Argentina (18. 7. 1962 – 28. 7. 1962)
  3. Brusel, Belgie (2. 6. 1964 – 13. 6. 1964)
  4. Santiago, Chile (3. 11. 1966 – 18. 11. 1966)
  5. Paříž, Francie (18. 11. 1968 – 29. 11. 1968)
  6. Tokio, Japonsko (19. 10. 1970 – 31. 10. 1970)
  7. Wellington, Nový Zéland (30. 10. 1972 – 10. 11. 1972)
  8. Oslo, Norsko (9. 6. 1975 – 20. 6. 1975)
  9. Londýn, Spojené království (19. 9. 1977 – 7. 10. 1977)
  10. Washington, USA (17. 9. 1979 – 5. 10. 1979)
  11. Buenos Aires, Argentina (23. 6. 1981 – 7. 7. 1981)
  12. Canberra, Austrálie (13. 9. 1983 – 27. 9. 1983)
  13. Brusel, Belgie (8. 10. 1985 – 18. 10. 1985)
  14. Rio de Janeiro, Brazílie (6. 10. 1987 – 16. 10. 1987)
  15. Paříž, Francie (9. 10. 1989 – 20. 10. 1989)
  16. Bonn, Německo (7. 10. 1991 – 18. 10. 1991)
  17. Benátky, Itálie (11. 11. 1992 – 26. 11. 1992)
  18. Kyoto, Japonsko (11. 4. 1994 – 22. 4. 1994)
  19. Soul, Jižní Korea (8. 5. 1995 – 19. 5. 1995)
  20. Utrecht, Nizozemsko (29. 4. 1996 – 10. 5. 1996)
  21. Christchurch, Nový Zéland (19. 5. 1997 – 30. 5. 1997)
  22. Tromsø, Norsko (25. 5. 1998 – 5. 6. 1998)
  23. Lima, Peru (24. 5. 1999 – 4. 6. 1999)
  24. Sankt-Petěrburg, Rusko (9. 7. 2001 – 20. 7. 2001)
  25. Varšava, Polsko (9. 9. 2002 – 20. 9. 2002)
  26. Madrid, Španělsko (9. 6. 2003 – 20. 6. 2003)
  27. Kapské Město, JAR (24. 5. 2004 – 4. 6. 2004)
  28. Stockholm, Švédsko (6. 6. 2005 – 17. 6. 2005)
  29. Edinburgh, Spojené království (12. 6. 2006 – 23. 6. 2006)
  30. Dillí, Indie (30. 4. 2007 – 11. 5. 2007)
  31. Kyjev, Ukrajina (2. 6. 2008 – 13. 6. 2008)
  32. Baltimore, USA (6. 4. 2009 – 17 . 4. 2009)
  33. Punta del Este, Uruguay (3. 5. 2010 – 14. 5. 2010)
  34. Buenos Aires, Argentina (20. 6. 2011 – 1. 7. 2011)
  35. Hobart, Austrálie (11. 6. 2012 – 20. 6. 2012)
  36. Brusel, Belgie (20. 5. 2013 – 29. 5. 2013)
  37. Brasília, Brazílie (28. 4. 2014 – 7. 5. 2014)
  38. Sofie, Bulharsko (1. 6. 2015 – 10. 6. 2015)
  39. Santiago, Chile (23. 5. 2016 – 1. 6. 2016)
  40. Peking, Čína (22. 5. 2017 – 1. 6. 2017)
  41. Buenos Aires, Argentina (13. 5. 2018 – 18. 5. 2018)
  42. Praha, Česko (1. 7. 2019 – 11. 7. 2019)
  43. Paříž, Francie (14. 6. 2021 – 24. 6. 2021)
  44. Berlín, Německo (23. 5. 2022 – 2. 6. 2022)
  45. Helsinky, Finsko (29. 5. 2023 – 8. 6. 2023)
  46. Kóčin, Indie (20. 5. 2024 – 30. 5. 2024) (v přípravě)

Sekretariát Antarktické smlouvy

[editovat | editovat zdroj]

Sekretariát Antarktické smlouvy je organizace, ustavená v Buenos Aires v Argentině v září 2004 z rozhodnutí Poradního setkání Antarktické smlouvy.

Mezi úkoly sekretariátu patří:

  • příprava a podpora každoročního Poradního setkání Antarktické smlouvy a setkání Komise pro ochranu životního prostředí (CEP – Committee for Environmental Protection);
  • usnadnění komunikace mezi signatáři Smlouvy o Antarktidě a Protokolu o ochraně životního prostředí k této smlouvě;
  • sběr, uchovávání, pořádání a publikace dokumentů Poradního setkání Antarktické smlouvy;
  • poskytování a šíření informací o Antarktickém smluvním systému a dalších aktivitách na veřejnosti.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d kar. Antarktida je jediný kontinent, kde plně vládne konsenzus mezi státy. Už 60 let. ČT24 [online]. Česká televize, 2021-06-23 [cit. 2021-08-31]. Dostupné online. 
  2. ↑ Decision 1 (2013) - ATCM XXXVI - CEP XVI, Brussels: Recognition of the Czech Republic as a Consultative Party. The Secretariat of the Antarctic Treaty [online]. [2013] [cit. 10.12.2019]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  3. ↑ Česká republika získala pravomoc rozhodovat o dění na Antarktidě. Mininisterstvo zahraničních věcí ČR [online]. 29.05.2013 16:44, aktualiz. 15.01.2014 10:59 [cit. 10.12.2019]. Dostupné online. 
  4. ↑ List of Meetings [online]. Secretariat of the Antarctic Treaty [cit. 2023-12-07]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Územní nároky a polární stanice v Antarktidě
Přírodní podmínky
Územní nároky
(Antarktický smluvní systém)
Nejznámější polární stanice
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antarktický_smluvní_systém&oldid=23487710“